02
Časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech

archiv

2/2014

Princip trvale udržitelného rozvoje v sociálním učení církve
Kněz Miroslav, Míčka Roman
Článek předkládá kontext a rozvoj pojmu trvale udržitelného rozvoje a klade si otázku, nakolik
je uplatněn a reflektován v sociálním učení církve a v širším kontextu křesťanské etiky. Sleduje vývoj pojmu
v průběhu tří konferencí OSN věnovaných životnímu prostředí (Stockholm, Rio de Janeiro, Johannesburg)
i v následné odborné a ideologické debatě ohledně obsahu a důsledků daného pojmu. Dále je zkoumáno téma rozvoje a udržitelného rozvoje v dokumentech sociálního učení katolické církve i v křesťanském sociálně-etickém myšlení, jeho postupná recepce i odlišnosti vůči jeho obecnému užití. V průběhu intenzifikace ekologického vědomí v zásadě sociální učení církve postupně přijalo koncept trvale udržitelného rozvoje v jeho základním významu mezigenerační solidarity a ohledů vůči přírodě. Zasazuje jej však do širšího konceptu integrálního rozvoje člověka a lidstva a akcentuje antropologický rozměr ekologické otázky v kontextu biblické a teologické antropologie. Kromě ekologických a ekonomicko-rozvojových akcentů zdůrazňuje zásadně i rozměr důstojnosti člověka a jeho života od přirozeného počátku do přirozeného konce. Neztotožňuje se tak s radikálnějšími ekologickými koncepcemi, které mají ekocentrický či biocentrický charakter a jsou příliš skeptické vůči perspektivě dynamiky dalšího rozvoje, nebo naopak vůči potřebě omezení konzumismu. Důraz sociálního učení církve na kulturu života bude stát v trvalé opozici vůči novým a mocným nástrojům „kultury smrti“, které se mnohdy zaobalují do líbivého hávu ekologických důrazů. Současně může svým akcentem na revizi životních způsobů a umírněnost konzumu výrazně přispět ke kultivaci udržitelného integrálního rozvoje lidstva a přírodního prostředí.

 otevřít   uložit 

zpět na obsah čísla 2/2014

© 2011-2018 Teologická fakulta Jihočeské univerzity

webmaster@caritasetveritas.cz